Jedno nebo dvě děti, kdy jsem dobrá matka?

23.10.2013 20:49

Když se tak rozhlídnu kolem sebe, mám pocit, že jakýmsi ideálem je rodina s dvěma dětmi. Věkově nejlépe tak 2 až 3 roky od sebe. Ono to vypadá opravdu krásně, taková rodinka - maminka, tatínek, syn a dcerka. Úplně vidím ty plakáty na dovolenou u moře nebo koupi domu na hypotéku.

Když se však podívám blíž, vidím i to, že matky, které si s jedním dítětem celkem dobře poradily, jsou se dvěma ztrhané, zlostné a nemají s dětmi trpělivost. Někdy se stává i to, že propadají depresím, mají zlost samy na sebe, že se na své nejbližší utrhují a křičí, trápí se pocity viny a v duchu si říkají: "Proč jsem vůbec chtěla druhé dítě?". 

Je to smutné a už to nelze vzít zpět. Samozřejmě to není jen o nich. Své dopady to má na starší i mladší dítě a samozřejmě i na partnera a partnerský vztah.

Nechci tvrdit, že mít jedno dítě automaticky znamená spokojenou matku pečující vzorně a s radostí o dítě. I matka s jedním dítětem může být nešťastná a nepříjemná. Jen si myslím, že mít dvě děti krátce po sobě je prostě větší zátěž a tato zvýšená zátěž může negativně ovlivnit celou rodinu a všechny její členy. 

 

Jak se cítí starší sourozenec?

V jedné knize o sourozeneckých vztazích je moc hezký příklad.

Představte si, že váš manžel jednou přišel domů s novou slečnou a povídá vám: "Mně se tak líbí, že tě mám, že jsem si přivedl ještě jednu. To bude ještě lepší." Co vás v tu chvíli asi napadne? Proč? Vždyť má mě. Co je na mě špatného? To mu nestačím? Podobně se cítí i to starší dítě, když přijde sourozenec moc brzy. Málokterá žena je tak plná energie a lásky (ani nemá čtyři ruce), aby mohla poskytnout vše, co by potřebovalo dvou nebo tříleté dítě, když má současně ještě jedno miminko. To starší je najednou v roli toho, co má mít víc rozumu, víc odpovědnosti, víc trpělivosti a musí počkat, až budou naplněny potřeby toho malého plačíčího miminka. 

Někdy se stává i to, že to starší ale pořád malé dítě je postaveno navíc do role, když má i pomáhat s povinnostmi rodičů a starat se o svého sourozence.

Takto vyrůstají ti starší, zodpovědní sourozenci, kteří mají ke svým mladším sourozencům už do smrti částečně rodičovský vztah a ve škole o nich pak učitelka řekne: "Ona je taková vážná, nedětská, jako by byla dospělá." A to je jí třeba jen deset let. 

 

Jak se cítí mladší sourozenec?

Už se do situace, kdy rodiče mají ještě jedno dítě, narodil, takže ho nepřekvapuje a nepochybuje o sobě samotném. 

Ovšem stejně jako starší mladšího, tak i mladší staršího vnímá jako konkurenci v boji o získání pozornosti rodičů.

Tohle slyšíte od rodičů více dětí často: "Oni se spolu pořád hádají, perou, pořád musím řešit jejich spory."

Jedna moje kamarádka to hezky popsala: "Je to zbožné přání všech nás rodičů, aby se naše děti měly rády a hrály si spolu. Pravda ovšem je, že jsou pro sebe navzájem konkurencí a tak to prostě je." 

Nechci tvrdit, že se sourozenci nemohou mít rádi. Jen bych chtěla poukázat na to, že bojem o pozornost rodičů, případně navíc přesouváním péče o mladší děti na ty starší, mohou být jejich vztahy narušené.

 

Jak se cítí otec? 

Nedokážu přesně říct, nejsem muž, ale co vnímám ve svém okolí, tak někteří otcové se začnou zlobit, že mají další dítě, že se dvěma je to mnohem těžší. Mají více povinností, méně času pro sebe. Někdy jsou nuceni částečně přebírat roli matky a vadí jim, žepozornost partnerky získávají až na třetím místě, což často může znamenat taky nikdy. 

Někteří propadnou roli matky natolik, že začnou ztrácet svoji mužnost, chovají se zženštile a byť své partnerce pomáhají, tak přitloukají další hřebíček do rakvičky svého vztahu, protože přestávají být chlapem a tedy přestávají být pro ženu atraktivní.

Pro ilustraci jeden úsměvný zážitek

Jeden dodavatel v práci, když jsme se setkali po mé mateřské dovolené, se mě překvapeně zeptal: "Jak to, že vypadáte pořád stejně?" Moc jsem nechápala, proč bych měla vypadat nějak zásadně jinak, ale pak to vysvětlil. "My máme dvě děti a je to masakr."

Nedostatek času, prostoru, energie případně i motivace věnovat se partnerovi, partnerský vztah postupně ničí. To si určitě umí každý představit a není potřeba se o tom rozepisovat. 

 

Kdy je první dítě dostatečně staré na to, aby přišel čas mít druhé?

Na to asi nikdo nedokáže s jistotou přesně odpovědět. Neumím si představit, jak by své tvrzení mohl dokázat. 

Na svých kurzech Vojtěch Lust ilustruje svůj pohled na příkladu z říše zvířat. 

Zvířata mají obvykle jedno nebo více mláďat najednou. Tento jeden cyklus vychovají, dovedou do samostatnosti, kdy se o sebe mládě už umí postarat samo a až pak mají další mládě nebo celý vrh. Záleží na druhu zvířete. 

Neměli bychom tedy i my počkat, až naše dítě bude samostatné a až pak počít další?

 

Tím se dostáváme k otázce, na kterou taky není úplně jednoduchá odpověď. 

Jak vypadá ten okamžik, kdy si můžeme říct, že je naše dítě samostatné? 

Žijeme tak odlišně od jakéhosi původního přirozeného způsobu života, že těžko můžeme říct, že je to tehdy, když se o sebe dítě už postará samo. Když bychom vzali okamžik, kdy už si samo vydělává, pak by to v extrémním případě totiž bylo až tehdy, když dodělá vysokou školu nebo získá doktorát.

Náš systém školství je z pohledu času poměrně dlouhý. Už jen základní školu dítě dokončí až v patnácti letech.

Možná by lepším kritériem byl okamžik, kdy dítě začne navazovat sexuální vztahy. Tedy vlastně osamostatňovat se a vytvářet svazek nový. 

Možná vás napadnou i jiná kritéria.

 

Domnívám se, že vnímaví rodiče poznají, kdy je ten okamžik, kdy se jejich dítě stalo samostatným. Přimlouvám se za to, abychom jako rodiče dobře uvážili, zda už je čas mít další dítě a byli vnímaví k potřebám a stupni vývoje svých současných dětí a nehnali se zbytečně za jakýmsi ideálem vícečlenné rodiny, který by nás mohl stát naši současnou rodinnou pohodu.

Odjela jsem v létě navštívit jinou moji kamarádku a ta se mě ptala, jestli plánuju další děti. Odpověděla jsem, že nevím. Když jsem pak večer uspávala svého syna, tak jsem si na tu otázku vzpomněla a bleskla mi hlavou odpověď - vždyť já přece dítě mám.

 

Inspirováno myšlenkami Vojtěcha Lusta

Napsala Barbora Zumotová

—————

Zpět